Lužnice 2014

Druhý Putovní tábor je opět za námi, ruce od pádlování také už nebolí a tak se vám tuto akci pokusím shrnout do několika odstavců.

Už pře táborem v některých z nás bublal adrenalin kvůli slíbeným loďákům, které nebyly včas ušitý. A tak se přeobjednávaly barely, kupovaly pytle jinde a tak. Já pověřen nákupem potravin zase doma vejral na hromadu konzerv, špaget a dalších mňamek s dojmem, že cesta k vlaku bude trénink na šerpa rallye. Nakonec jsem se nechal odvést autem a slušnou část potravin nenápadně vnutil ostatním, kdo měl alespoň nějaké místo v loďáku. Cesta vlakem pak proběhla úplně normálně bez sebemenších problémů. Do Suchdolu jsme dorazili večer před setměním.

[Best_Wordpress_Gallery gallery_type=”thumbnails” theme_id=”1″ gallery_id=”3″ sort_by=”order” order_by=”asc” show_search_box=”0″ search_box_width=”180″ image_column_number=”5″ images_per_page=”30″ image_title=”none” image_enable_page=”1″ thumb_width=”180″ thumb_height=”90″ thumb_click_action=”undefined” thumb_link_target=”undefined” popup_fullscreen=”0″ popup_autoplay=”0″ popup_width=”800″ popup_height=”500″ popup_effect=”fade” popup_interval=”5″ popup_enable_filmstrip=”1″ popup_filmstrip_height=”70″ popup_enable_ctrl_btn=”1″ popup_enable_fullscreen=”1″ popup_enable_info=”1″ popup_info_always_show=”0″ popup_enable_rate=”0″ popup_enable_comment=”1″ popup_hit_counter=”0″ popup_enable_facebook=”1″ popup_enable_twitter=”1″ popup_enable_google=”1″ popup_enable_pinterest=”0″ popup_enable_tumblr=”0″ watermark_type=”none” watermark_link=”http://web-dorado.com”]

V průběhu stavění stanů nejen že někteří z nás zjistili, že nemají nějaké části přenosného obydlí, ale hlavně, že mosguito není místní míchaný nápoj, nýbrž houfující se potvora hmyzácká, která vám umí pokazit večer. No a že tento tábor bude mít příchuť repelentu. O čemž jsem byl do poslední chvíle přesvědčen, že je to web „RAP E-land“ tvořen rapery. To mně trochu překvapilo, ale nedal jsem to na sobě vůbec znát. Štěpánka hned první večer chtěla všem ukázat, že jsme veselá parta a bez jakéhokoliv ostychu vyskočila na stůl a začala zpívat. Dali jsme ji za odměnu tričko, což ji udělalo takovou radost, že na další výstupy zapomněla.

U první snídaně jsme zjistili, že Štěpán opět nezklamal. Po loňském táboře, kdy on sám měl dva barely, jsme mu říkali, že toho letos musí vzít podstatně méně. To splnil dokonale. Nakráčel na snídani s víčkem od ešusu se slovy: „Ešák zabíral moc místa, tak jsem si vzal pouze víčko.“ My co už ho známe, jsme s úsměvem jen mávli rukou. Po snídani jsme nafasovali lodě, plus ty, co neměli vlastní loďáky, tak barely. V tu chvíli nastala show. Zvolání „Jardoooo, ono se mi to tam nevejde!!!“, znělo po,kraji od vodáků smutně koukajících na kupičku věcí, co se údajně nevejdou. Já pak se samolibým úsměvem plnil jednu bandu za druhou. Přeborník v Tetrisu opět slavil úspěch. Když jsme se konečně nalodili, začali jsem si vychutnávat krásu horního toku Lužnice. Neustále meandrující řeka protékající místním CHKO mně fakt nadchla. Splutí do kempu v Majdaleně uteklo jako voda. Na večer si Štěpánka připravila pasování vodáků. Ti, kteří doposud tímto rituálem neprošli, byli nahnáni do vody. Štěpánka v převleku vodácké bohyně hlásila jedno moudro za druhým a já jako poskok podle jejich rozkazů matlal ubohé vodáky všelijakými sajrajty po celém těle. Po odříkání slibu a přísahání na posvátné pádlo, jsem je ještě vošplouch vodou z kotlíku. Večer jsme zakončili stylově u ohně. Bohužel ne moc dlouho, protože nás zahnal déšť do stanů.

[Best_Wordpress_Gallery gallery_type=”thumbnails” theme_id=”1″ gallery_id=”4″ sort_by=”order” order_by=”asc” show_search_box=”0″ search_box_width=”180″ image_column_number=”5″ images_per_page=”30″ image_title=”none” image_enable_page=”1″ thumb_width=”180″ thumb_height=”90″ thumb_click_action=”undefined” thumb_link_target=”undefined” popup_fullscreen=”0″ popup_autoplay=”0″ popup_width=”800″ popup_height=”500″ popup_effect=”fade” popup_interval=”5″ popup_enable_filmstrip=”1″ popup_filmstrip_height=”70″ popup_enable_ctrl_btn=”1″ popup_enable_fullscreen=”1″ popup_enable_info=”1″ popup_info_always_show=”0″ popup_enable_rate=”0″ popup_enable_comment=”1″ popup_hit_counter=”0″ popup_enable_facebook=”1″ popup_enable_twitter=”1″ popup_enable_google=”1″ popup_enable_pinterest=”0″ popup_enable_tumblr=”0″ watermark_type=”none” watermark_link=”http://web-dorado.com”]

Druhý den jsme ještě chvilku pluli krásnou meandrující Lužnicí. Po přejetí na novou řeku bylo jasné, že člověk, co dlabal to koryto, oproti přírodě neoplíval fantazií. Jeden hnusný dlouhý volej za druhým. Dokonce i jednoho vodáka z party Potápek to tak zmátlo, že jel slušný kus proti proudu. Náladu některým škodolibcům zvedla příhoda u oběda, kdy se Štěpánka špatně domluvila s dětmi a ty marně čekaly na neobjednané jídlo. Asi po hodince se to vysvětlilo, přeobjednalo. A po další hodince děti dostaly svoje ovocné knedlíky krásně ozdobené a uvnitř řádně zmrzlé. Ten den si nanuk po obědě nedávali. Lehce unavení jsem jsme připluli do RS Jemčina. Kvůli né úplně příznivému počasí jsme uvítali nabídku místní jídelny a toho večera nevařili.

Třetí ráno jsem naskákali plni sil do lodí a vyrazili kupředu. Ten den nebyla žádná knajpa vhodně umístěná u řeky. Došlo tedy na vaření oběda na ohni. Jen jsme rozdělali oheň, začalo neuvěřitelně lejt. Děti utekliy pod most a zbytek vařil podle receptu:za neustálého deště přikládej a foukej do honě. Nakonec se dílo podařilo a při dopadu posledních kapek jsme olizovali naše lžíce s nafutrovanýma pupíkama. Večer jsme gurmetský den zakončili kuřecími stejky. Po návštěvě luxusních sprch v RS Krkavec šla většina z nás spinkat s pocitem čistoty a blaženosti. Tento den nám počasí konečně přálo a u táboráku jsme hráli na kytaru. Náš krásný zpěv se rozléhal krajinou

Čtvrtý den jsme ujeli 24km! Šílená štreka, ale všichni to v pohodě zvládli!:-) Po 3 km jsme dojeli do Veselí nad Lužnicí, prvního většího města po cestě. Oběd v restauraci na náměstí byl rychlý a dobrý. Cestou zpět k lodím jsme v místním supermarketu dokoupili zásoby, takže ponor mé lodě byl zase na úrovní bitevní lodě. Nejen mé bicepsy zabraly, naše lodě se přehouply přes pár jezů a za chvilku jsme byli v Soběslavi. Děti zde vyzkoušely plechové koryto zlehka připomínající klouzačku. Naštěstí bez újmy na jejich sedínkách. Po večeři se vrhli na minigolf. To byl teprve druhý večer, kdy nepršelo za to to byl jeden z chladnějších večerů. Některé z nás zima dokonce omezovala v pohybu. Zejména jindy ochotný Martin, komukoliv pomoci s lodí, stanem, nebo vařením kafe, byl ten večer jakýsi ztuhlý. Denisa ho dovedným chvatem dostala do záklonu a pokoušela se do něho nalít nějaké tekutiny. Vše bylo marné, ten večer s Martinem nic nebylo.

Pátý den měl být relativně poslední den, kdy jsme celý den měli pádlovat na odporném voleji. S chutí jsme naskákali do lodí a vyrazily směr Sezimovo Ústí. Po cestě jsme zakotvili na oběd u vytipované hospůdky. Pán za pípou vypadal, že ho ta práce opravdu baví. Patrně byl rád, že nás vidí, protože nám to dával celou dobu najevo. Sedli jsme si před hospodu s příslibem, že nás tam přijde obsloužit. Ve snaze ulehčit mu jeho trápení jsme sepsali na lístek jídlo a pití. Za odměnu jsem si mohl vyzkoušet práci vrchního a pití si roznést. Zvládal jsem to s takovou bravurou, že si u mě chtěli lidé objednávat. Raději jsem nenápadně zaplul ke stolu a čekal, co přinesou z kuchyně. Kuchařky jídlo připravovali na rozdíl od výčepního s láskou a já osobně jsem si pochutnal. Těsně před dojezdem do kempu Soukeník někdo prohlásil, že je malý a že musíme zabrat flek. To samé proběhlo asi u dalších vodáckých skupin protože tempo pádlování nabíralo nevídaných otáček a vlny od naších lodí vyplavovaly kačeny na břeh. Následoval zmatek u vystupování, každý chtěl zabrat místo. Nakonec, když jsem šel pro dřevo, jsem zjistil, že za barákem kemp pokračuje stejné velkým placem, na kterým bylo asi pět stanů. Nevadí, stany už stojí. Rozdělali jsme oheň a uklohnili véču. Sotva jsme umyli nádobí, začalo pršet. Většina zalezla do stanu. Přeci jen jsme upádlovali další štreku. Já, Deni a Martin jsme šli ještě do místní putyky za kulturou procvičit naše hlasové ústrojí trochou zpěvu.

 

[Best_Wordpress_Gallery gallery_type=”thumbnails” theme_id=”1″ gallery_id=”5″ sort_by=”order” order_by=”asc” show_search_box=”0″ search_box_width=”180″ image_column_number=”5″ images_per_page=”30″ image_title=”none” image_enable_page=”1″ thumb_width=”180″ thumb_height=”90″ thumb_click_action=”undefined” thumb_link_target=”undefined” popup_fullscreen=”0″ popup_autoplay=”0″ popup_width=”800″ popup_height=”500″ popup_effect=”fade” popup_interval=”5″ popup_enable_filmstrip=”1″ popup_filmstrip_height=”70″ popup_enable_ctrl_btn=”1″ popup_enable_fullscreen=”1″ popup_enable_info=”1″ popup_info_always_show=”0″ popup_enable_rate=”0″ popup_enable_comment=”1″ popup_hit_counter=”0″ popup_enable_facebook=”1″ popup_enable_twitter=”1″ popup_enable_google=”1″ popup_enable_pinterest=”0″ popup_enable_tumblr=”0″ watermark_type=”none” watermark_link=”http://web-dorado.com”]

Další ráno bylo jasné, že bude vedro k padnutí. Před námi poslední kiláky nudy. Od Tábora kilometráž slibovala občasnou zábavu v podobě peřejek, kamenů a rozvalených jezů. Cestou do Tábora Jirka zlomil pádlo, takže mu nezbylo nic jiného než pádlovat opravdu malým dětským pádlem. V Táboře jsme zašli na oběd a prohlédli si, co v něm zůstalo po jeho jednookém a později díky hradu Rábí slepém zakladateli. Řeka pod táborem opravdu změnila ráz. Slibované šutry a jezy byly. Postupně se všichni hecovali v projíždění. Sem tam se někdo cvakl za radostného jásotu všech přihlížejících. Slušně vyšťavený jsme připluli do kempu Bečice, do něhož nás lákaly cedule „Country camp Bečice“ posledních pět kilometrů. Čekali jsme, co to bude za honosný kemp. První co tam dorazili ani nestihli zakotvit a už u nich byl pán, co chtěl zaplatit za nocleh. A když někteří zjistili, že voda ve sprchách je jen studená a záchody jen suché, měli jste vidět jejich obličeje. Naše omladina si opět postavila stany podezřele blízko sebe, tak zatím co se hlasitě družila v jednom stanu, nenápadně jsme druhý přenesli asi o třicet metru vedle. Těsně před večerkou vylezli ze stanu a koukali na prázdnýflek. Štěpánku naše kulišárna natolik rozparádila, že nám po ránu nafoukala pěnu na holení do bot. To mým neoprénkám vyloženě prospělo, jelikož ztratily svůj lehce zatuchlý odér.

Poslední den pádlování, ještě před snídaní, jsme zaveleli „všeci do plavek“. U některých to vyvolalo vlnu nevole a se slovy „ste upadli či co?“ se snažili schovat do stanu. Matěj se v nás dokonce pokoušel vzbudit po ránu lítost a začal kňourat a fňukat, že do vody po ránu opravdu ne-e. Načež mu bylo vmeteno do tváře, že složil vodáckou přísahu, ve které prohlásil, že není fiflena a cimprdlich a nezbylo mu nic jiného než nám to dokázat. V plánu bylo Kanoe polo. Po rozdělení družstev jsem zjistil, že nemám to vítězné družstvo, protože část posádky ještě spí, a další v té nejvypjatější chvíli, když se na nás řítil útok, se rozhodli vyměnit pozice v lodi a nabrali kurz směrem ke břehu. Naše trápení ukončila paní, co se bála, že jí zdemolujeme pramici při jednom z nelítostných soubojů. Takže jsme ukončili klání se stavem hodně ku nule v neprospěch mého týmu. Jelikož v Bechyni, místo našeho cíle, není žádný kemp, rozhodli jsme se spát v kempu Lišky cca 2 km před Bechyní. Odpoledne po od-pádlování daných kilometrů jsem marně koukali po břehu a hledali kemp. Místní furt tvrdili, že „to je už za zatáčkou“. Asi po pěti takových zatáčkách jsme se dozvěděli, že kemp už neexistuje a museli jsme zakotvit v Říhovkách, kterým jsme se chtěli vyhnout. Komfort kempů měl sestupnou tendenci. Říhovky byliy bez sprch, s kadibudkama a s vodou pitnou pouze po převaření. Pumpa 20 metrů od řeky napovídala, z čeho budeme vařit. Aby si děti užily kadibudky jak se patří, tak jim kolem nich natáhli pro jistotu stezku odvahy. Večer jsme naposled zabékali u ohně a šli spát.

[Best_Wordpress_Gallery gallery_type=”thumbnails” theme_id=”1″ gallery_id=”6″ sort_by=”order” order_by=”asc” show_search_box=”0″ search_box_width=”180″ image_column_number=”5″ images_per_page=”30″ image_title=”none” image_enable_page=”1″ thumb_width=”180″ thumb_height=”90″ thumb_click_action=”undefined” thumb_link_target=”undefined” popup_fullscreen=”0″ popup_autoplay=”0″ popup_width=”800″ popup_height=”500″ popup_effect=”fade” popup_interval=”5″ popup_enable_filmstrip=”1″ popup_filmstrip_height=”70″ popup_enable_ctrl_btn=”1″ popup_enable_fullscreen=”1″ popup_enable_info=”1″ popup_info_always_show=”0″ popup_enable_rate=”0″ popup_enable_comment=”1″ popup_hit_counter=”0″ popup_enable_facebook=”1″ popup_enable_twitter=”1″ popup_enable_google=”1″ popup_enable_pinterest=”0″ popup_enable_tumblr=”0″ watermark_type=”none” watermark_link=”http://web-dorado.com”]

Úplně poslední den. Ráno nám majitelé kempu odvezli batožinu sekačkou, pramicí a nakonec i autem na nádraží a my šli pěšmo. Jediné vzrušení cestou domů proběhlo při přestupování v Praze, protože z Tábora jsme měli 20minut zpoždění. Běželi jsme a dohěhli! Celý tábor proběhl i přes občasné deštivé útrapy v pohodové náladě. Všichni začátečníci se naučili jezdit na zadáku – tedy řídit loď a vznikla mnohá nová přátelství jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. V pondělí ráno po táboře jsem se musel poprat s tříděním asi 1200 fotek. To co přežilo moji probírku, naleznete zde na rajčeti