První vodácký tábor je za námi. Trasa byla naplánovaná z Ratají nad Sázavou do Pikovic. Když jsme tento tábor připravovali, měli jsem trochu obavy ohledně nedostatku vody, nakonec jí bylo lehce nadbytek, a to tak že nám nechtěli půjčit kánoe. Tedy jsme je vyměnili za rafty. První dva dny strávené na „vzducholodích“ byly spíše o flákání se, povalování a hraní karet na raftech, koupaní dobrovolném i nedobrovolném J Zkrátka neskutečné užívání sluníčka. Já a Martin jsme jeli na zásobovací lodí, takže jsem si občas i docela mákli aby jsem stačili ostatním, vodáky plně osazeným raftům. S 8 barely a 5 loďáky ve dvou na raftu jsem měli ponor jak remorkér a ke břehu se od nás valily temné přílivové vlny. Večery jsem pak trávili u ohně s kytarou. A našli jsem i sílu na nějaký ten vtípek, tipu přesunutí stanu za veliký keř v nepřítomnosti jeho obyvatele.
Voda pomalu klesala.Třetí den ráno jsme už mohli vyměnit dva rafty za 6 kánoí a zásobovací raft se zmenšil ze 6 místného na 4ku. Také už mě nebavilo poslouchat Martina 😀 tak jsem ho též vyměnil. Na raft vedle mě usedl Zdenda. Ti, kteří si poctivě odškrtli všechny položky ve Štěpánčině vymazleném seznamu věcí na vodu, zjistili, že se do kánoí nevejdou a počali čile pěchovat své nadbytečné vaky a barely do raftu. Pomalu jsem se začal obávat, že budeme muset za raftem plavat. Vzpomněli jsem si na Tetris a dovedně jsme bagáž do raftu uložili tak, že jsme mohli mít a na přídi plavčíka.
Podle předpovědi počasí mělo ve středu večer sprchnout. Kolem 16.hodiny dorážíme do kempu Paluba v Červanech. Jen jsme postavili stany, začaly padat první kapky. Zaveleli jsem k ústupu do sucha a tepla místní putyky, kde se rozjely hry v kostky a společně s nimi nehorázný karban v Prší. V kostkách se mi nedařilo a v prší mě vyškolila jedna z nejmladších účastnic Terezka. Navíc nějaký vtipálek mi schoval mikinu. Tudíž jsem ulehal do stanu s pocitem oškubaného kuřete. Kanada se pomalu obrací proti mě. Při balení stanu jsem samo mikču našel strašně nenápadně strčenou do spacáku.
Po prostudování jezu pod naším tábořištěm, jsme jej proskákali zavřenou šlajsnou a směle pokračovali směr Týnec na d Sázavou. I přesto že jsem některé jezy přenášeli nebo koníčkovali, cesta ubíhala svižně. Do Týnce jsem dorazili, mám pocit, kolem půl třetí. Paní v kempu nám poradila, podle ní, levné a chutné stravování v jakési Lidové jídelně. Já osobně použil téměř vše co bylo v soupravičce na stole. Ale nějaké obstojné chuti francouzských brambor jsem nedosáhl. I Martin si stěžoval na jakousi kuřecí směsku, že to je jak cumlat mrtvému palec. A já se věru těšil na špagety, co měly být k večeři.
Poslední den sliboval opravdu vrcholovou mňamku našeho splouvání, v podání 16ti kilometrové trasy Týnec – Pikovice. Už včera byly některé jezy pro kánoe výživné, ale dnes to měla být WWII. Ze začátku jsem jel na raftu a u každé peřejky zamáčkl slzu. S malou závistí pozoroval jak si to pádleři v kánoi užívají. Musím podotknou že většina z nich tomuto sportu podlehlo loni na podzim. Někteří teprve letos na jaře a přesto neskutečně diktovali v peřejích, které na ně dorážely ze všech stran. Zaslouží si můj velký OBDIV. Na některé to bylo přece jenom trochu moc. Po jednom cvaknuti otce a syna nám na raftu přibyl další plavčík, který měl zezačátku trochu šok, ale s první vlnkou a zhoupnutím se začal zas chechtat na celé kolo. Druhou dramatickou situaci zažila posádka Péťa a Péťa alias teta Šuly. První Péťa, do té doby výborně kormidlující svou loď, byl z té situace doslova a do písmene na větvi a teta musela po ztrátě zadáka dokormidlovat na háčku sama ke břehu. Pokusil jsem se ještě Petra hecnout, leč bez výsledku. Vystřídal jsem tedy Péťu, který se necítil na to pokračovat na kánoi. I když mě to mrzelo že nechce jet dál, poslední usek jsem si užil v plastovce.
S tím jak se blížil cíl, nám docházelo, že se blíží i konec našeho putováni. Naposledy jsme vytáhli lodě z vody a se zkroušeným výrazem je vrátili půjčovně. Ve vlaku bylo na některých dětech vidět, že toho mají plný kecky a dokonce i na chvilku usnuly. Jak známo dětem se baterky dobíjejí rychle. Po přestupu v Praze začaly ve vlaku zase dovádět a vydrželo jim to až do Ústí. I já našel v sobě sílu a odklikoval si ve vlaku trest za další kanadu na mě zpunktovanou.
Já osobně považuji náš první vodácký tábor za mrtě povedený. Jsem rád za to jaká se sešla parta. A opravdu jsem pyšný na to jak si všichni poradili s nástrahami Sázavy. !!!JSTE BORCÍ NÉ ŽE NÉ!!! A bude mi ctí se s vámi potkat na další akci nebo na vodáckém kroužku.
Jarda
A ještě fotečky:
